Trocha historie

            První zmínka o vsi je z roku 1652, kdy zde nechal Lomikarův správce Melchior z Aschenbachu  postavit vysokou pec a huť na zpracování železné rudy. Měl k tomu několik důvodů. Jednak se chtěl zavděčit svému pánovi, který jako osmnáctiletý ještě studoval v Praze, ale hlavně místo bylo velmi příhodné, nacházelo se na soutoku dvou potoků, takže zde byl dostatek vody na pohánění vodních kol měchů vysoké pece a hamru a v okolních čerchovských hvozdech byl dostatek paliva. Mimo železa na další zpracování huť odlévala litinové kotle, kulatá kamna a dělové koule. Kolem roku 1803 se výroba železa již nevyplácela a vysoká pec vyhasla. Byla zbourána a cihlové kvádry byly použity na stavbu mlýna. Lomikarovu huť dnes připomíná na návsi stojící železný kříž vykovaný z poslední tavby. Nechal jej zhotovit  obchodník s železem Matěj Wáchal, který chtěl aby po něm v Peci zbyla trvalá památka. Na kříži je dodnes dobře čitelný, vyražený monogram M.W.

            Výrobu železa  vystřídala výroba skla. Založení sklárny v Peci provází spletitá historie. K jejímu zřízení bylo zapotřebí řady žádostí. Poslední, odeslaná přímo císaři Františku II. přinesla konečné rozhodnutí. Dekretem ze 17. Září 1808 byla výstavba povolena. Sklárna s jednou pecí a osmi pánvemi byla plánována na 12 let provozu, ale fungovala až do roku 1860. Vyráběla tabulové a zrcadlové sklo a zřejmě také skleněné korálky do růženců, tzv. páteříky a skleněné knoflíky.

            S rozvojem turistiky na počátku 20. století byla Pec pod Čerchovem vyhledávaným místem pro svoji malebnou polohu v lesích. O hosty bylo dobře postaráno v penzionátu Daliborka. Mezi ty patřil např. cestovatel Běhounek, herec Oldřich Nový a také tehdy ještě studentka Ludmila Babková, herečka, která zde získala své umělecké jméno Lída Baarová.